Svědčí o tom oba články uveřejněné
v posledním čísle týdeníku na téma školské reformy.
Přemýšlivějšího čtenáře zarazí už
poněkud dryáčnický název obou textů, ale což, to dnes patří k věci. Ovšem
po chvíli čtení je to jasné… nečteme analýzu reformy, ale její apologii, navíc
poněkud hysterickou, jak už se stalo v poslední době zvykem. Reforma nesmí
selhat, poslední naděje pro české děti etc.etc. Co vede autory k těmto zvoláním?
Osobně jsem přesvědčen, že celá reforma už selhala – a dávno. Stalo se tak ve chvíli,
kdy se odpovědné instituce včetně ministerstva staly na základě velmi
zjednodušených a povrchních analýz hlasatelem názoru, že české školství je velmi
špatné a potřebuje radikální reformu. S tím druhým lze jistě souhlasit ,
každý školský systém v každé době potřebuje reformu, otázkou zůstává, zda
ve školství není skutečně radikální jen reforma povlovná. S tím prvním v mnoha
věcech ne.
Pokud budeme k otázce
školství přistupovat aspoň trochu filozoficky, pak musíme konstatovat, že skutečná
reforma je vždycky záležitostí hlav a srdcí. K předpokladům takové reformy
už dávno měly vést zněny ve
vysokoškolské přípravě učitelů, bodu základního a rozhodujícího pro kompetence
těch, kteří mají systém proměňovat. Měl ji připravit stokrát omílaný a
odkládaný kariérní řád, který by ocenil učitele, kteří se sami vzdělávají a
dávno už různé reformy provádějí ve své praxi. Měla ji připravit veřejná
diskuse, věc klíčová. Měly ji připravit skutečné analýzy, ne povrchně
interpretované statistické výsledky.
Místo toho se dostaly do popředí
skupiny tzv. reformátorů, tj. praktiků i teoretiků, kteří se novým formám výuky věnují už mnoho let, a v tom je
jejich činnost záslužná a potřebná. Avšak ve chvíli, kdy z jejich úst
slyším, že jejich postupy a metody by se měly stát obecnými postupy a metodami,
začínám se mít na pozoru. Slyším v tomto jejich svatém nadšení zvuk
svazácké trumpety.
Základním nedostatkem celé
reformy není samozřejmě myšlenka, ta bývá vždy ušlechtilá, základním
nedostatkem je snaha touto myšlenkou školství zase znovu unifikovat,
sjednocovat, nařizovat a kontrolovat. Nenechme se zmást tím, že školy získávají
reformou naopak prostor… ten tady ostatně byl největší bezprostředně po
převratu v první polovině devadesátých let, kdy většina alternativ
vznikala, aniž k tomu bylo potřeba nějakých rámcových vzdělávacích plánů.
Jaký to je prostor, když už za dveřmi čeká strašák inspekce a negativního
hodnocení školy, jak se o tom píše v jenom z článků? Nevyučuješ dostatečně kreativně? Však on tě
nějaký inspektor, který taky kdysi coby učitel moc kreativností neoplýval,
osolí. A co bude považováno za kreativní? Hlavně aby žáci něco dělali sami a
cvičili své kompetence. Třikrát běda, postaví-li někdo svou hodinu na něčem tak
zaostalém, jako je pouhý výklad, byť by byl brilantní a strhující. A tak budou zase ti čeští učitelé deptáni,
jako tomu bylo od okupace přes komunismus s tou krátkou přestávkou po pádu režimu.
Zase se z nich budou vyrábět ti, slovy Václava Černého, podučitelé, kteří
se mají křivit před autoritou jediné velké pravdy.
Celé reformě schází filozofie, která každý
fungující školský systém podpírá. Nebo za ni lze opravdu považovat ten
zjednodušený utilitarismus tzv. učení se kompetencím? Doktor Hausenblas říká,
že učitelé nenacházejí podporu u ministerstva, ale neměli by tito dávno vzít
ministerstvo útokem a žádat, ať ono hledá podporu u nich?
Nic není tak horké, jak se uvaří.
Nechápu jen, že za stavu, který jsem se snažil stručně nastínit, původci reformy
vyslovují obavy o její osud. Většina z nás už zažila několik reforem na
vlastní kůži… a přežili jsme to, vystudovali a dokonce se i někteří z nás
ve světě prosadili. Zažili jsme špatné učitele a dobré učitele, protože
školství je vždy obrazem tohoto světa. Je jasné, že i tuto současnou
rekonstrukci naše školství přežije a snad se brzy probolí do časů skutečných a
opravdových změn.